Sudoměř

Kronikář píše:

Obec Sudoměř starobylá osada, jejíž historie ještě do doby předhistorické sahá, vystavěná na ostrohu, který svými příkrými skalnatými stráněmi spadá do Skalského dolu. Samotné Sudoměři vévodí kostel slohu barokního ,,Nanebevzetí Panny Marie" s hřbitovem, který byl postaven v roce 1773. Náves je ve tvaru staročeské okrouhlice, jsou zde soustředěny všechny významné rodinné statky a nalézá se zde i rodný dům Jana Evangelisty Konopase. Vedle kostela stojí perla Sudoměře památná dřevěná zvonice, pocházející z roku 1616 od tesaře Jana Volfa. Uprostřed obce je na nejvyšším místě vztyčen kříž, který dala postavit obec na své náklady kolem roku 1850.

Vznik a historie obce

Osídlení v okolí Sudoměře začíná již ve střední době kamenné neolitu a to asi před 6 tisíci lety. Nalezlo se z té doby několik pazourkových nástrojů dnes uložených v muzeu v Mladé Boleslavi, v Národním muzeu v Praze a v soukromých sbírkách.
S mladší dobou kamennou (asi před 4000 lety) přišli do okolí Skalského dolu první zemědělci. Jejich osídlení hlavně na Předním Hrádku bylo velmi rozsáhlé. Nalezeny zde byly kamenné, broušené i štípané nástroje a keramika. Mnoho nálezů z této doby měl sudoměřský rodák a písmák Jan Evangelista Konopas. Z pozdní doby kamenné (2 000 - 1 000 let před n.l.) byly na Hrádku a na Koutech nalezeny kamenné a bronzové nástroje.
Z dalšího období (1 000 - 600 n.l.) máme málo nálezů mimo kultury lužické a bylanské hlavně opět z Hrádku. Zajímavé jsou teorie, které spojují Hrádek a Skalsko s hradem Skála, který posloužil roku 1178 jako poslední útočiště Přemyslovce Soběslava II. zvaného "kníže selské". Ten zde byl jedenáct měsíců obléhán jiným Přemyslovcem Bedřichem, nakonec vyhladověn a poražen.
Na sever od Sudoměře v Trubách je les, zvaný ,,Vesnice". Počátkem toho lesa je Cimrhaklova zahrada. Stávaly prý tu tři statky, každý na svém gruntě. Uvedené tři statky tvořili vesnici. Nahoře nad nimi byly trouby (nynější ,,truba") do rybníka, kterýž nad těmi třemi statky, nad mostkem na nynějším panském poli Valovickém býval. Později byl rybník vypuštěn a z něho pole učiněno. Na místě bývalého rybníka dosud na jaře bývá mnoho vody. V pozdější době , nevíme kterou válkou, vesnice zpustla a majetníci statků nepostavili tyto na témž místě nýbrž tam, kde dnes je Sudoměř. Z oněch tří statků dělením povstalo 9 statků a 10 chalup - celá Sudoměř, mimo 18 baráčníků, kteří pole nemají.
Jiné prameny uvádějí, že zánik ,,Vesnice" spadá do doby rozšiřování víry Křesťanské v Čechách za Boleslava II. Roku 973, byli pohanští obyvatelé ze statků těch vypuzeni a noví obyvatelé křesťanští založili osadu nynější, blíž pramenu, na vyvýšeném místě, obehnaném z východní, jižní a západní strany údolím, jehož poboční stráně bývaly a dosud jsou prorostlé lesem. Příjezd do obce je pouze ze strany severní Dodnes jsou při orání ke spatření 3 objekty - dvory, které se rýsují jako černá místa na stráni k Valovicům a zde se nacházejí zbytky mladohradišťské a až středověké keramiky.
Podle některých nálezů dochází k zániku těchto objektů požárem a to v době mezi rokem 1250 - 1300. Osud Sudoměře je spojen s počátky Bělé pod Bezdězem, ve starých letopisech nazývaným pouze Bělá.

Původ jména Sudoměř

Jedná se o nám dostupná data, která jsme převzali ze Sudoměřské kroniky. Zde jsou uvedena pouze data některá. Počet obyvatelstva ve druhé polovině 19. století se pohyboval mezi 350 - 400 osobami, které se převážně věnovali zemědělství. Počet domů na přelomu století činil 58. Sudoměř sice neměla svojí faru, ani poštu, která byla v Katusicích, církevně spadala pod Skalsko, ale měla vlastní zastávku železniční trati ze Mšena do Mladé Boleslavi.
V současné době je opět Sudoměř samostatnou obcí. Zasloužil se o to především bývalý starosta pan Jiří Šturma, který se o obec staral v různých funkcích 40 let. Obec má v současné době 52 čísel popisných, z toho je 29 čísel trvale obývaných. Ostatní jsou budovy neobývané nebo obývané přechodně. V obci je 76 obyvatel, z toho 60 starších 18 let. Je zde zájem o individuální výstavbu, v současné době je ve výstavbě 6 nových domů. Obecní úřad sídlí v budově bývalé školy, která byla pro tento účel upravena v roce 1999. Ve 2. NP jsou dva byty a v 1.NP se nachází zasedací místnost a kancelář OÚ a místní pohostinství.

Význačné stavby v Obci

Náves

V obci Sudoměři jest velká zelená náves hustým trávníkem porostlá a vysokými vlašskými ořechy posázená. O ořechách těch vypravovali staří obyvatelé, že bývaly jindy tak veliké a široké stromy, že přes cesty větve jejich k sobě dosazovaly a v dešti se po návsi jíti i jezditi mohlo aniž by kdo zmoknul. O zelené návsi zase vypravovali, že kdysi dávno přišli sem cikáni a na dole pod skálou, tak zvanou cikánskou kůlnou pro mokro a velkou vodu vydržeti nemohli. I přišli až do vsi Sudoměře, prosíce, by je někde pod střechu přijali. Hospodář v čísle 3. ustrnul se nad nimi a na jejich velkou prosbu přijal je do své stodoly pod střechu, kdež oni, jsouce promoklí oheň si udělali a šaty své mokré tam sušili a jídla vařili. Hospodář jim však zakazoval, by mu tam oheň si nedělali, že by mohla ohněm stodola chytit a shořet a tudíž, že by byl za své dobrotiní nevděčně odměněn. Jeden z cikánů vzal otep slámy a na důkaz, že oni s ohněm zacházeti umějí, zapálil v otepi jedno stéblo, které skrze celou otep prohořelo, aniž by od něho jiné stéblo bylo chytilo. Pak si směle u stodoly topili, jen že vždycky oheň dělali na té straně kde vítr hnal kouř od stodoly. Když pak se ze stodoly stěhovali sebrali popel z ohňů do klína a rozházeli ho po celé návsi na poděkování za přístřeší a na odměnu, že prasata nebudou nikdy tu pěknou náves rozrývati. A prasata nikdy na té zelené návsi neryjou a vždycky se zelená.

Do přelomu 18. a 19.století pouze víme, že náves byla rozsáhlá v podobě staročeské okrouhlice, osázená hustě ořešáky. Právě ořešáky jsou pro obecní náves typické.
Na jaře roku 1912 byla po usnesení zastupitelstva náves upravena. Štuky z roubeného kalu před školou a okolní stromy byly prodány v dražbě, náves byla při východní straně zorána a kal zavezen. Kronikář píše, že "odkrytím kořenů některé ořechy chřadly a místo krásné zelené návsi bylo tehdy všude bláto". Dne 24. května 1919 zasadili žáci zdejší školy v ,,Culínku" na památku padlých ve světové válce ,,Lípu Komenského". Ve stejné době byla na návsi před školou (na rozcestí ke škole a do obce) na památku znovuzrození českého státu zasazena lípa ,,Svobody", která má připomínat zrození ČSR a získání svobody po 300 letém utrpení a poddanství.
V dubnu roku 1932 se dosázely na návsi některé vlašské ořešáky, např. při silnici proti č.2 a u Konopasových č.19. O něco později byla zavezena rokle u kostela, proti č.18.
Obecní kal naproti Cihlářovým byl opravován za války v roce 1949.

Škola

Jan Gottfried Sommer píše, že r. 1384 zřízena byla v Sudoměři škola. Není však známo zda zde bylo vyučováno. V Sudoměři učil od roku 1706 až do roku 1751 chalupník Martin Hanuš v č.p.1. Ve své chaloupce učil děti číst, psát a počítat. V protokolu z r. 1751 praví : ,, Již je tomu 45 let co ke mně děti do školy chodí, měl jsem vždy povolení od pana faráře. Mimo slabikář a evangelium jiných knih děti neměly. Náboženství učil jsem z malého katechismu. Když pan farář do Sudoměře přišel, vždy jsem s dětmi na Katechismus chodil".
Po bitvě u Lipska roku 1813 se měla stavět škola ve Valovicích pro děti ze Sudoměře, Valovic, Březinky a Březovic. Za učitele byli ustanoveni Krolmus, otec kněze Krolmuse ze Březinky, a učitel Kulmon ze Strenic. Z neznámých příčin se však škola nepostavila, Krolmus zůstal učitelem ve Březince a Kulmon ustanoven byl v Katusicích. Roku 1813 se začalo vyučovat v Sudoměři ve staré obecní kovárně, na místě, kde stojí nynější škola. Kovárna byla r 1840 za tímto účelem rozšířena. Učitelem byl Josef Pecháček z Bakova a učil zde do r. 1838, po něm zde učil jeho syn Josef do r. 1859. Z jeho doby pochází nejstarší německy psaný školní seznam a jeho část z r. 1855 uvádí jako plat pro učitele mimo příjem z realit, totiž dvou kopanin, výkupné od obce Sudoměře a Trnové za 9 a půl korce žita 23 zl. 35 kr., přídavky 30 zl., výnosy z koled 1 zl. 24 kr., z kostelnictví 10 zl. 22 kr., školní plat 133 zl. 33 kr. K tomu měl ještě 7 sáhů dříví.( Do kostela chodil hrát učitel ze Skalska). Dne 29.května 1855 kovárna jako škola vyhořela byla postavena nová zděná škola a dne 18. září 1859 slavně vysvěcena. Do nové školy ustanoven horlivý učitel V.Vaněk. Roku 1859 byla postavena nová jednotřídní škola. Působením tohoto statečného učitele byla založena roku 1862 školní a spolu obecní knihovna v Sudoměři Místní ochotnické divadlo výnosy z divadelních představení značně přispívalo k rozmnožení knihovny. Dále přispívá školní osada, reprezentovaná školním výborem, jehož starostou byl Josef Vepřík, rolník v Sudoměři, a další rolníci. Knihovna měla ve škole zvláštní místnost a byly v ní i pomůcky vyučovací, jako velká Felklova zeměkoule, obrazy k názornému vyučování atd. a též sbírky botanické, mineralogické, zoologické. V téže školní místnosti se nalézala také divadelní knihovna, kterou založil též učitel Vaněk se studujícím panem Václavem Dlouhým ze Sudoměře roku 1862. V této knihovně bylo 70 českých svazků.
Jeho nástupcem stal se v r. 1868 o. Alois Velvarský, který zde učil až do r. 1875. Po něm působil zde v r. 1876 p. Vojtěch Horčička z Bakova. Teprve dne 1. srpna 1877 byl za definitivního učitele a správce školy dosazen Emanuel Sakař, učitel z Bělé pod Bezdězem, rodem z Borotína.
Od roku 1877 až do dne 1. ledna 1883 byla zdejší škola jednotřídní. Protože rok co rok žáků přibývalo, zdejší škola rozšířena na dvoutřídní. Dne 14. října 1883 budova slavnostně vysvěcena a odevzdána veřejnému účelu. Po dobu přestavby od 1. ledna do 14. října 1883 se vyučovalo ve statku u ,,Cimrů" čís. 5. Prvním podučitelem ustanoven od 1. ledna 1883 definitivně František Rejzek, rodem z Mukařova. V roce 1909 oslavila škola 50 leté postavení budovy jako jednotřídní výletem na Kokořín, a v srpnu byla natřena barvou "čímž přispěla nemálo k okrase obce".
Roku 1935 byla školní budova opravena stavitelem Průchou z Bezna. Škola byla omítnuta břízolitem v barvě světlé zelené, opatřena žerdí k vyvěšení státní vlajky, byla natřena okna i dveře, uvnitř vymalováno a zaveden do tříd elektrický proud.
V červnu 1928 byl zřízen u školy drátěný plot. Strojnickou práci provedl p. Procházka z Katusice. V r. 1934 se začíná nová místní školní rada v čele s předsedou St. Cihlářem starat o potřebné opravy školní budovy, jelikož je již opět ve velmi špatném stavu. Ještě téhož roku byla opravena střecha, severní a západní část byla opatřena novými taškami, strana východní a jižní přeložena. Zároveň byly opraveny komíny.
S opravami ve školní budově se pokračovalo i v r. 1937, kdy byla provedena oprava a úprava chodeb a schodiště. Opravu provedl opět stavitel Průcha z Bezna. Oprava to byla nutná, protože dřevěné schody již nevyhovovaly. Místní školní rada v čele s předsedou S. Cihlářem starala se opravdu svědomitě o zlepšení stavu školy. Řídícímu učiteli obec povolila užívání místa před školou na návsi a to pro cvičiště. Toto místo bylo vhodně upraveno. Kronikář píše: "Škoda, že není potřebných peněz, aby mohl býti kolem udělán plot. Pak by se mohlo cvičiště lépe upraviti, takto to nejde, neboť husy a kůzlata vše zničí".
Od 1.března 1938 přestaly do školy v Sudoměři chodit děti z Trnové. Tento akt se uskutečnil na žádost občanů Trnové. Pro Sudoměř to znamenalo zvětšení finančních nákladů na provoz školy.
V sudoměřské škole se přestalo učit v roce 1970.

Kostel

Před rokem 1304 byla původními obyvateli Sudoměře založena nynější obec Sudoměř a to na nynějším místě okolo kostela - dříve dřevěného, který zanikl požárem.
Kostel sudoměřský byl již před rokem 1354 farní. Oldřich z Čisté purkrabí bezdězský podal (jmenoval) tu kněze Střízka, jenž spravoval faru sudoměřskou do roku 1364. Toho roku Gotfrid purkrabě spolu se Stojslavem ze Sudoměře podali kněze Henslina.
V polovině 18.století byl kostel přestavěn v barokním stylu a pojmenován ,,Nanebevzetí Panny Marie"

Zvonice

Stará, zachovalá, dřevěná, šindelem krytá zvonice s letopočtem 1616 jak se dá přečíst na nosném trámu střechy směrem do návsi ,, 1616 M HOLE" stojí na návsi vedle kostela. Zvonice je postavena z dubových trámů a ke spojení trámů není použit jediný hřeb pouze dubové kolíky. Ve zvonici byly původně tři zvony, z nichž jeden náležel k nejstarším zvonům v Čechách. Byl to zvon malý, jímž se zvonilo všedního dne klekání a poledne. Na něm bylo možné číst švabachem : ,,Tento jest zvon lit léta tisíc čtyrstého a sedmého/1407/. Na druhém zvoně, prostředním, jímž se zvonilo v neděli a ve svátek, který jako jediný ve zvonici zůstal je nápis : ,,Letha Panie 1614. Slit jest tento zvon ke cti a chvále Panu Bohu všemohoucímu do vsi Sodomierze, nákladem vssech osadních k témuž zádušiprzináležieczých k založeni kostela Panny Marie. Udielán jest ode mne Baltazara Hoffmana M.N.M.P. (tj. : Měšťana Nového Města Pražského) na Slovanech". Na třetím zvoně, velkém neb křapáči zvaném byl nápis: ,,Slit jest zvon tento ke cti a chvále Panu Bohu letha Panie 1581. Jest slit od Petra zvonarze Myesstieny na miesta Mladé Boleslavy nad Jizerou M.DLXXXI." 28. října 1916 byly dva ze zvonů zrekvírovány pro válečné využití. V červenci r. 1933 byla šindelová střecha vyměněna a šindel před upevněním natřen karbolí. Vnitřní dosud zdravá konstrukce nebyla vyměňována. Opravu provedla firma Zikmund z Bělé. Vrchol věže byl opatřen korouhvičkou.
V roce 1967 opět provedena oprava zvonice a byl dán nový šindel a nátěr. Poslední udržovací práce na zvonici provedli členové hasičského sboru v roce 2001, kdy zvonici umyli a celý povrch opatřili novým nátěrem.

Přehrada

V místě dnešní přehrady stával mlýn, který byl založen v letech 1300 - 1320 Soběslavem ze Sudoměře. Zanikl až za Rakousko - Pruské války v 18. století za panování Marie Terezie. Byl to vždy svobodný mlýn. Ještě do doby před zatopením údolí byly zbytky stavby patrné. Kdysi se mlýnu říkalo ,,Olšový". Okolní louky se kosily jako krmení pro koně.
V roce 1998 začal pan Stanislav Šturma mladší, rodák ze Sudoměře, budovat hráz na Strenickém potoce u obce Sudoměř. Vodní nádrž má složit ke zkvalitnění prostředí pro chráněné živočichy a rostlinstvo na dříve nevyužitelných podmáčených pozemcích. Od roku 2001 jsou na ještě nedokončené stavbě prováděny opravy, které mají zajistit a zlepšit nepropustnost dna a hráze.
Těleso hráze je zemní, sypané z místních materiálů. Osa hráze je přímá. Délka hráze v koruně je 59 m. Hráz je v nejvyšším místě (ve střední části ) vysoká 5,7 m. Koruna hráze má kótu 252,50 m n.m. Šířka koruny hráze je 4,0 m. Sklon návodního svahu 1:3,0 a sklon vzdušného svahu 1:2,5. Hráz je s ohledem na morfologické poměry s příjezdem pouze od pravého zavázání a je tedy neprůjezdná.
Zásobní prostor nádrže je vymezen ode dna po normální hladinu (246,35 - 251,50 m n.m.) a jeho obsah činí 156 000 m3. Hráz vodního díla je vybavena rybím přechodem pro zajištění migrace vytypovaných druhů ryb.
V rámci zlepšení podmínek pro život některých druhů ptactva a vodních živočichů je vybudován umělý ostrůvek podél levého břehu součastného koryta Strenického potoka přibližně v polovině délky nádrže.

Železnice

Dne 18. května roku 1896 počalo se stavbou železnice po dole od Dolního Cetna ke Mšenu. Následujícího roku byla celá stavba dokončena a trať předána do provozu. Koncesní listinou ze dne 16.dubna 1896 byla udělena koncese ke stavbě a provozování této místní dráhy Josefu Vepříkovi ze Sudoměře, Dr. R. Cicvárkovi a V. Honzů starostovi z Bělé pod Bezdězem. Stavba byla zadána podnikatelské fimě J. Kreibicha z Vídeňského Nového Města a ta ji zahájila v červnu roku 1896. Délka tratě 14,4 km. Zařizovací náklady 1,674.400 K.
Tato dráha byla pokračováním dráhy z Mělníka do Mšena. Vycházela z konečné stanice Mšeno skláněla se, zachovávajíc směr východní, k údolí Skramouše a dospívala ke stanici Vrátno - Lobeč. V dalším pokračování sledovala trať tok Strenického potoka v údolí, minula Sudoměř, Skalsko, Podkováň a končila ve stanici Dolní Cetno . Část trati Vrátno - Dolní Cetno byla otevřena 22.října 1897, část Mšeno - Vrátno 4.prosince téhož roku. Provoz obstarávala c.k.priv. česká severní dráha (B.N.B): od 1.ledna 1907 přešla tato dráha pod správu c.k. státních drah (k.k.St.B.). Následkem stavby místní dráhy Sudoměř - Skalsko - Stará Paka, která se k místní dráze Mšeno - Dolní Cetno připojila, byla na této trati zřízena nová stanice Sudoměř - Skalsko, čímž bylo možno zrušit dosavadní stanici Skalsko. Provoz na této dráze zajišťovaly dvě nové lokomotivy dodané Krousovou Lokomotivkou z Lince, pod názvem 1.M a 2.M pojmenované Mělník a Mšeno. Až v roce 1902 přibyla další lokomotiva shodného provedení, tentokráte však z První českomoravské továrny na stroje v Libni. Tato s výrobním číslem 106 dostala označení 3 M a pojmenování ,,Labe".
V roce 1973 byla zastavena pára na osobní dopravě a v roce 1977 na dopravě nákladní.

Jan Evangelista Konopas

Písmák Jan Evangelista Konopas se narodil ve starém selském rodě Konopasů, o němž máme první zmínky z první poloviny 17.století. Svým životem a aktivitou v době národního obrození na přelomu 19.století se stal místní slavnou osobností, o které se zmiňují i velcí básníci, romanopisci a vědci tohoto období. Jan Evangelista narozen 23.12.1833 a zemřel dne 5.9.1909.
V roce 1839 začal Jan Evangelista Konopas chodit do školy. V roce 1845 J.E.Konopas školní docházku ukončuje. O jeho velmi dobrém prospěchu svědčí skutečnost, že na závěr obdržel velký pozlacený dukát, který byl vydán v r. 1829 na počest svatojánského jubilea.
J.E.Konopasovi nebylo další školní vzdělání dopřáno. J.E.Konopas si nejprve knihy vypůjčoval ze soukromých knihoven a později si je mohl sám koupit. Značná sečtělost umožnila J.E.Konopasovi pokusit se i o vlastní literární a jinou publikační činnost. Roku 1854 napsal J.E.Konoppas svou první báseň: ,,Hrádek Sudoměřský". O rok později v roce 1855 začal zasílat zprávy do časopisů a novin. Jeho žurnalistická činnost měla nemalý význam, psal drobné referáty o schůzích Hospodářského spolku mladoboleslavského, jehož se r.1857 stal čestným členem. Další oblastí zájmů J.E.Konopase byla sběratelská folkloristická činnost. Již jako 22 letý posílá do Prahy sebrané písně, pověsti, pověry, hry, hádanky a pohádky.
Také na buditelskou činnost J.E.Konopas nezapomínal. Snažil se být na všech akcích, které se týkaly národního dění, např. položení základního kamene Národního divadla v Praze, různé národní sbírky, výlety na posvátná místa a do okolí.
Ve své rodné vesnici v Sudoměři vyvíjel Konopas bohatou osvětovou činnost. Své knihy půjčoval každému, kdo o ně projevil zájem. J.E.Konopas docházel do chalup, kde za dlouhých zimních večerů předčítal z knih a časopisů. Jeho kulturní snahy se však neomezily pouze na četbu. Podporoval učitele Vaňka ze Sudoměře při zřizování obecní knihovny. Ve vsi Sudoměři byla zřízena knihovna ke vzdělání mládeže i ostatních občanů. O to se nejvíce přičinil učitel Vaněk, který o vzdělání mládeže horlivě pečoval. Získal také prvního zakladatele Josefa Kudláčka z obecního výboru, který k založení knihovny přispěl 50 zlatými. To bylo panu učiteli radostnou pohnutkou, že "se vydal sbírati příspěvky dále a s dobrým výsledkem". Pan Kučera ředitel hospodářství na Valovicích přispěl 10 zlatých, jakož i všichni bohatší občané Sudoměřští a Trnovští, takže se v celku sehnalo 124 zlatých a knih v ceně 19 zlatých. J.E.Konopas dále docílil toho, že byl v roce 1863 zřízen v Sudoměři velký Čtenářský spolek, "aby se udržel jakýsi společenský život, vzájemnost se sdělovala a dlouhé zimní večery příjemnou zábavnou společností se utratilo". Účastnil se činnosti zpěváckého spolku Lumír, který byl založen r. 1880. Sám založil Jednotu divadelního almanachu v r. 1868.
J.E.Konopas se podílel na činnosti Vědeckého spolku Sudoměřan (od r. 1866)a vydával pro sudoměřskou mládež psaný list ,,Milostín",(snad od r. 1865.). Jan Evangelista Konopas zemřel ve svém rodném domku dne 5.9.1909 a je pochován na Sudoměřském hřbitově. Věstník okresu bělského, dne 15.října 1909 o tom píše: Dne 5.září zemřel v Sudoměři a pochován byl na tamnější malý hřbitov Jan Evangelista Konopas, starý písmák a literát. Z mladé generace naší mnohý zajisté při čtení těchto řádků, zesnulému v upomínku věnovaných, nedovede ihned vystihnout záslužnou činnost samouka rolníka, který spíše oceněn byl širší veřejností, než svým bezprostředním okolím. Není divu, když K. Domorázek-Mráz v ,,Slavnostním listě Sokola Libereckého" ve svém článku ,,U starého literáta" napsal: ,,Znali jej jen někteří a ti mi s úsměvy skoro lítostivými řekli:,,Ach ten starý blázen…". V té chvíli jsem jasně pochopil, proč vyhýbá se ,,těm dnešním lidem", jak sám trpce řekl." Snad měl pravdu , vždyť i nám státi se může, dočkáme-li se tak požehnaného věku, že snad i nás doba přežije a soudobníci učiní nám výtku podobnou".
Dr. Zdeněk Zíbr charakterizoval J.E.Konopase těmito slovy:
,,Vítal jsem vždy s úctou a podivem ty drobné črty psané perem ctihodného, vzdělaného rolníka českého. Drobný člověk, tichý pracovník, jakých v českých krajích málo".
,,Umřel šlechetný stařec".
Je možné říci, že Jan Evangelista Konopas se stal jednou z nejvýraznějších osobností mezi lidovými písmáky a kronikáři u nás a význam kulturních hodnot, které nám svou činností zachoval, není dosud zdaleka oceněn.
Originál deníku J.E.Konopase byl původně uložen v Okresním muzeu v Bělé pod Bezdězem, kam byl s celou rukopisnou pozůstalostí darován synem Janem Křtitelem Konopasem.
V současné době se přepis tohoto deníku snad nachází v Zemědělském muzeu v Kačině u Kutné Hory.