Velikonoční svátky
Zelený čtvrtek
Gründonnerstag (Zelený čtvrtek) byl dnem odpuštění, kdy bývali kající se hříšníci přijímáni zpět mezi věřící. Suché větve (představující hříšníky) církevního stromu se tak opět zazelenaly.
Zelený se ale čtvrtku zřejmě říká omylem. A to zkomolením původního německého Greinen Donnerstag, což znamená „Lkavý čtvrtek“, na Grünner Donnerstag, tedy „Zelený čtvrtek“.
Lidé v tento den vstávali velice časně, rodina se pomodlila a všichni se omyli rosou – rosa prý zabraňovala onemocnění šíje a dalším nemocím. Někde se tato tradice se dodržovala až na Velký pátek.
Hospodyně vstávaly časně, aby zametly dům ještě před východem slunce. Smetí se odneslo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Někde se zvonilo paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši.
Kdo snědl před východem slunce pečivo namazané medem, byl po celý rok chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos.
Dříve bývalo tradicí na Zelený čtvrtek jíst především zelené pokrmy jako zelí, špenát a hrách. Právě pokrmy připravené z těchto potravin měly člověku zaručit pevné zdraví po celý rok.
V tento den se hospodářům radilo zasít len a hrách, protože vše co bylo o Zelený čtvrtek zaseté, dobře prospívalo.
Podle lidových pověr se nikdo neměl tento den s nikým hádat a ani si nic od nikoho nepůjčovat. Odměnou za to se mu prý vyhýbaly všechny hádky a naopak si k němu prý našly cestu peníze.
Místo zvonů zaznívaly odevšad dřevěné klapačky a řehtačky. V poledne a večer se na určitém místě ve vsi shromažďovaly děti, hoši i děvčata. V čele zástupu šel chlapec, který měl řehtačku v podobě malého trakaře, tzv. „tragač“. Procházeli vesnicí a odříkávali:
a dřevem mu zvoníme.
Kdo ho viděl, ať nám poví
o nevěrným Jidášovi.
Ó Jidáši nevěrný, cos to učinil,
že jsi Pána Krista židům prozradil?
Za to musíš v pekle hořit,
s čertem, ďáblem se tam mořit.
Až Jidáše chytíme,
do ohně ho hodíme.
Když skončili, zvolali: "Cruciferum ďáblum" na znamení, že se již Jidáš smaží v pekle.
Pekly se jidáše, obřadní pečivo z kynutého těsta, tvarované ve tvaru preclíků, bochánků, podkovy a provazu (místy i jako figurky zpodobňující ptáčky, lišku či postavy lidí). Pokud se jedly potřené medem, opět měly být pro zdraví.
Večer po západu slunce se doporučovalo, aby každý majitel domu obešel své stavení a vykropil jeho nejbližší okolí svěcenou vodou, kterou bylo nutné mít v novém hrnku. Také se nesmělo kropit rukou, ale věchýtkem ze slámy. Uchránilo to stavení i jeho obyvatele před úklady záludných čarodějnic.
Pranostiky pro dnešní den
- Je-li Zelený čtvrtek bílý, tak je léto teplé.
- Na Zelený čtvrtek hrachy zasívej, na Velký pátek se zemí nehýbej!
Velký pátek
Tento den je připomínkou smrti Ježíše Krista a proto je prožíván ve znamení smutku, ticha a rozjímání. Podle evangelií zemřel Ježíš na kříži ve tři hodiny odpoledne. Přibližně v tento čas se proto scházejí věřící k zvláštní bohoslužbě.Na Velký pátek byla výzdoba kostela chudá, bez květin a svící na oltáři. Písně se zpívaly bez doprovodu varhan a zvony mlčely.
Lidová tradice vypráví o údajném otevírání pokladů ve skalách.
Poklad prý označovalo světýlko nebo kvetoucí či zářící kapradí (to prý kvete od tří do devíti hodin), popřípadě otvor ve skále, ze kterého vycházela záře. Podle pověsti se na Veliký pátek otevírá i památná hora Blaník.Na Veliký pátek běžel každý ještě před východem sluncem k potoku, aby se v něm umyl. To vše kvůli údajné ochraně před nemocemi.
odkud jsi přišla?
Já jsem přišla z Jordána,
viděla jsem Krista Pána,
z hor, z řek a z kamení,
obmyj se, hříšné stvoření!
Hlas zvonů nahrazovaly řehtačky, různých tvarů a velikostí. Řehtačky oznamovaly poledne a ranní i večerní klekání. Chodilo se s velkým hlukem po vesnici, na mnoha místech děti s řehtačkami honily Jidáše – vybíral se zrzavý chlapec.
Bílá sobota O Bílou sobotu se neslavila mše svatá a další svátosti, kromě pomazání nemocných a svátosti smíření.
Hospodyně pekly mazanec a velikonočního beránka, muži a chlapci pletli pomlázky z vrbového proutí a děvčata zdobila vajíčka.
Dopoledne se před kostelem světil oheň, vykřesávaný z křemene. V mnoha domácnostech se uhasínalo ohniště, z kterého vzala hospodyně polínko a to položila před kostelem na hraničku. Když kněz oheň posvětil, vzala si žhavé polínko a znova jím zažehla oheň ve stavení. Z ohořelých dřívek se pak vytvářely křížky a zapichovaly se do pole, aby bylo úrodné. Popelem z posvěceného ohně zas hospodář posypal louku.
Na mnoha místech bývalo zvykem vyjít na zahradu nebo do sadu, třást stromy a probudit je tím k životu.
Skončením Bílé soboty skončil také třídenní půst „svaté třídenní.“ Všichni se těšili na opětovnou možnost pojídání masa, tanečních zábav a dalších potěšení, která byla po dobu půstu přísně zapovězena.
Velikonoční neděle
Kristus vstal z mrtvých za svítání "prvního dne v týdnu" neboli "prvního dne po sobotě" (která byla podle židovského kalendáře posledním dnem týdne). Svým zmrtvýchvstáním dovršil Boží stvořitelské a vykupitelské dílo. Proto se křesťané v tento den začali pravidelně scházet k eucharistickému "lámání chleba" a tento den nazvali "dnem Páně".
Velikonoční pondělí
Tento den je pomlázka, velikonoční hodování, mrskut. Chlapci chodí dům od domu za děvčaty se spletenými pomlázkami většinou z vrbového proutí zdobené stuhami. Šlehají dívky a vinšují. Za to dostanou malovaná vajíčka. Někde je zvykem, že v úterý chodí s pomlázkou děvčata, jinde polévají chlapce vodou. V mnoha vsích bylo zvykem číhat na děvčata ráno, když šla do kostela.
Bílá neděle
Druhá neděle velikonoční - novokřtěnci nosili toho dne naposledy bílé křestní roucho. Dnes je často dnem slavnostního prvního sv. přijímání.
Zdroj: České tradice, knižní archív České tradice